Hanna Zakhari 70794 Filderstadt

Bonländer Hauptstraße 66

1. května 2004

Usmíření a dorozumění – společný cíl nebo evropská jednosměrka?

Otevřený dopis panu primátoru města Stuttgart

panu dr. Wolfgangu Schusterovi

Vážený pane primátore města Stuttgart,

před několika dny a jen náhodou se mi dostal do ruky snímek, který Vás ukazuje společně s panem primátorem města Brna. Snímek je vložen do textu o novém domovu pro seniory Foltýnova v Brně, k jehož obnově město Stuttgart přispělo pozoruhodným finančním obnosem.

Domnívám se, že gesta tohoto charakteru jsou v jakémkoli lidském partnerství velmi důležitá. I výši finančního příspěvku považuji za velkoryse vytyčenou. Ráda bych Vám, vážený pane primátore, jako i vedení stuttgartské radnice vyslovila své uznání a spokojenost s Vaším rozhodnutím v této věci.

Jen nad jedním se opravdu zamýšlím. Je to nadpis článku ve kterém je veřejnost o věci informována.

Dorozumění a usmíření s partnerskými městy Východní Evropy. Příspěvek k smíru po době brutality Třetí Říše jste dle článku komentoval událost..

Dovolím si otázku k Vašemu komentáři.

Domníváte se, že smír mezi národy a porozumění má být v budoucí, společné Evropě cesta výlučně jedním směrem ?

Asi před dvěma lety jsem náhodou naslouchala výbornému projevu bádensko-württemberského ministerského předsedy, pana Erwina Teufela. Po více než půl století po druhé světové válce zhodnotil práci, kterou odevzdali kdysi vyhoštění občané německého jazyka po příchodu do země Bádensko-Wuertembersko německé společnosti. Jak úspěšně působili v hospodářství země, ve společnosti, správě a administrativě. Jakým způsobem přispěli již v 50-letech k porozumění a usmíření - dokumentováno v „Chartě vyhnanců“ .

Nikdy před tímto projevem jsem neslyšela tak zajímavé ocenění zásluh vyhoštěných občanů německého jazyka o svobodu, demokracii a prosperitu.

Celá řada vyhoštěných přicházela do země Bádensko-Württembersko z Brna, našeho dnešního partnerského města. Většina přicházela zvláštní cestou, průvodem, kterému později historie dala jednoznačné jméno: Brněnský pochod smrti.

Brněnský pochod smrti byl plánovaná a soustavně připravená etnická čistka. Organizována byla skupinou pozdějších komunistických pohlavárů, mezi nimi pozdější první dělnický prezident Československa, Klement Gottwald. K výkonem pověřeným osobám patří řada dnes stále ještě neznámých obyvatelů města Brna.

K etnické čistce vyzval sám prezident Beneš. U příležitosti své návštěvy města Brna 12. května 1945 a jeho projevu z balkonu brněnské radnice pronáší prezident Beneš onu proslulou větu: Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními (Potlesk). Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat (Potlesk, volání „výborně“ ).i

Jen o čtyři dny později, 16, května 1945, hovoří prezident Beneš v Praze na Staroměstském Náměstí. Zde už se vyjádří naprosto přesně. Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovat jejich počet proti době poválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Madary na Slovensku, jak se jen ta likvidace dá v zájmu jednotného národního státu čechů a Slováků vůbec provést.

Pramen: Odsun Němců z Československa , Výbor z pamětí, projevů a dokumentů, připraveno Dr. Karlem Novotným, Karlova Univerzita, Praha

I v dalších československých městech vyzýval prezident Beneš k pronásledování německého civilního obyvatelstva. Tímto způsobem komunikace, o něco později i řadou zákonů, neblaze proslulých pod nadpisem „Benešovy dekrety“, založil prezident Beneš základy vyhnání českých Němců.

Brněnská etnická čistka byla provedena neobyčejnou brutalitou. Zpráva o jejim zahájení se rozletěla po světě, již o několik hodin později se na místě nacházeli zahraniční novináři. Doprovázeli pochod neštastníků a podávali světové veřejnosti průběžně zprávy.

Poslechněme si, co anglická novinářka, Rhona Churchillová - najdeme ji až do 60-tých let minulého století na místech světa , kde jsou lidská práva šlapána do prachu - sděluje čtenářům britského deníku “Daily Mail“. Reportáž vyšla v „Daily Mail“ 6. srpna 1945.

Zde,jen napřiklad, události minulého měsíce v Brně, kdy se mladí revolucionáři českých rudých gard usnesli, město “vyčistit”.

Krátce před devátou hodinou večer pochodovali ulicemi, nařizovali německým občanům se přesně v devět seřadit před svými příbytky, jeden kus zavazadla v rukou, připraveni, město navždycky opustit. Ženám bylo ponecháno deset minut, vzbudit děti, je obléci, něco věcí sbalit a vyjít na ulici. Zde museli vydát všechny cennosti, pokud byly šperky, hodinky, kožichy a peníze gardistům. Ponechat si směli snubní prstýnky. Poté byli hnání gardisty s namířenými bajonety směrem k rakouským hranicím …

Existují stovky jednotlivých zpráv a vzpomínek postižených z průběhu brněnského pochodu smrti. Občané byli v podvečer 30. května 1945 shromážděni na dvoře starobrněnského kláštera, kde - vstoje - strávili první noc. Z důvodů absence - ve válce nasazených - občanů mužského pohlaví, se jednalo velkou většinou o ženy, děti a staré občany.

Další den, 31. květen 1945, byl horký letní den. Mnoho starých lidí již u Ústředního hřbitova nemohlo dál. Pokud si chtěli na chvilku odpočinout nebo se přímo zhroutili u silničních příkopů se okamžitě objevili rudí gardisté, hošíci něco mezi patnácti a osmnácti lety, surově do starých lidí kopali a bili, a pokud člověk omdlel nebo i zemřel, sebrali zavazadlo a zmizeli. Pramen: Publikace „Němci ven !“ Dokumentace brněnského pochodu smrti, také v Bílé knize dokumentů k vyhnanství .

Moje vlastní matka, tenkrát mladá žena, vyprávěla, že pochod neštastníků neustále objižděly nákladní vozy. Pokud se někdo zhroutil a nemohl dál, hošíci s rudou páskou neobvyklou rychlostí sebrali kufr nebo zavazadlo neštastníka, šikovně jej vyhodili na nákladák a v okamžiku byli pryč.

Výpovědi svědků, často pod přísahou, vypráví o poměrech, které se ani nedají vypsát. Nesčíslně mrtvých občanů v příkopech podél silnice, ani v minimálních bodech dostačující hygienické vybavení, které v Pohořelicích během několika hodin vedlo k výpuku úplavice a tyfu, hošíky rudých gard organizované noční přepady a znásilnování žen vojíny Rudé Armády, ženy, které v silničních příkopech přivádějí děti na tuto ošklivou část světa ( Dopis kardinál Innitzer 11. června 1945) .

Pochod nebyl organizačně ani připraven, ani zabezpečen. V blízkosti vesnice Pohořelice došlo k tragediím nesmírného rozměru. Nedostatečná lékařská pomoc, nemožnost hromadně zemřelé alespon důstojně pohřbít, zoufalý nedostatek alespon střechy nad hlavou, desorientace lidí. Existuje nejméně jedna svědecká výpověd o „sanitním“ transportu starých a nemocných, který vedl do močálovitého pobřeží řeky Dyje, kde byli neštastníci ponechání sami sobě, takže zemřeli hladem a nedostatkem péče. Pramen: Bílá kniha dokumentů o vyhoštění českých Němců. Zahraniční novináři, kteří došli na místo až už bylo pozdě, natočili na nalezišti dokumentární, hrůzný film. Po zděšení US-diváků, kterým byl film promítán, se v Československu ozvaly hlasy o tom, jak nám zahraničí škodí.

Takhle malý souhrn k tematice brněnského pochodu smrti.

-----

Ale podívejme se ještě jednou na reportáž Rhony Churchillové.

Všude v zemi jsou zřizovány koncentrační tábory pro Němce. Jsou tam internování Němci bez rozdílu, dokonce i němečtí Židé a antifašisté, kteří se právě vrátili z německých koncentráků ….

Jak to vypadá v Brně ?

Kounicovy koleje.

Kounicovy koleje najdete nesčíslněkrát na stránkách města Brna a Ceské Republiky.

Jsou zpravidla – vedle dalších historických faktů – dnes označeny jako památník obětem gestapa.

Je to pravda. Jednalo se o sídlo gestapa, místo, kde se konaly výslechy zajatých a místo poprav, mezi nimi i profesorů brněnské Masarykovy univerzity. Zde bylo vězněno a vyslécháno 283 studentů, odtud deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ke Kounicovým kolejím patřil také brněnský koncentrační tábor „Pod Kaštany“.

Ale pravda je také něco jiného, něco, čeho se člověk již na stránkách historie města Brna prozatím nedočte.

Po konci války, tedy po 8. květnu 1945 se v  Brně a okolí nachází – nově zřízených - koncentračních táborů hned několik. Juliánov, Maloměřice, Klajdovka, Bohunice, lesní tábor Hodonín, Rosické nádraží, Zábrdovice, Ivančice ....

V roce 1945/46 sloužilo potřebné zařízení Kounicových kolejí dále. Do Kounicových kolejí byli sehnáni brněnští, civilní občané německého původu.

V roce 1951 se konalo v německém městě Karlsruhe soudní řízení proti českému občanu Janu Kouřilovi. Brněnský, český, občan. Dozorce v poválečné mašinerii Kounicových kolejí. Měl v Německu přítelkyni. Přijel ji navštívit a někdo jej poznal. Někdo kdo patřil k poválečným vězněným v Kounicových kolejích. Kouřil byl zatčen. Byla mu dokázána neobyčejná surovost v průběhu jeho služby jako dozorce v poválečných Kounicových kolejích. V průběhu řízení es přihlásilo a vypovídalo 200 svědků, mezi nimi i bývalý brněnský hrobník. Pod přísahou vypovídal, že pod dozorem a zodpovědností Jana Kouřila v Kounicových kolejích a později v koncentračním táboře Klajdovka zemřelo násilně v Brně 1800 zajatých českých Němců.

Bohužel se v dnešní historii města Brna nenajde ani zmínka o této, připouštím, temné stránce brněnské minulosti. Nenajde se ani shrnutí, ani dokumentace, ani zpravodajství. Brněnská veřejnost sotva zná zásadní data tohoto úseku své historie.

Koncem 90-let minulého století se několik studentů jen náhodou seznámilo s faktem brněnského pochodu smrti, vyhnání českých Němců. Studenti se pokusili na základě svých poznatků, přesvědčit brněnského primátora, pana Duchoně, o nezbytnosti zpracování historie a vyrovnání minulosti.

Věc skončila nedůstojně. Poslechněme si hodnocení výsledku Literárních Novin z roku 2001:

Radní po obdržení výzvy nejprve došli k názoru, že nejsou schopni morálního úsudku, aniž by měli dostatek odborných podkladů. Jmenovali proto pracovní skupinu, která měla události spojené s pochodem smrti prošetřit a poskytnout jim informace, na jejichž základě by mohli rozhodnout. Komise však byla sestavena podle velmi podivného klíče: neskládala se ani čistě z odborníků, ani nereprezentovala různé zájmové skupiny či strany. Její výsledky proto nemohly být ani odborně relevantní, ani politicky reprezentativní. Komise se během roku sešla pouze několikrát a nepravidelně. Výsledkem její práce je jediná historická zpráva zpracovaná pouze jedním historikem (dr. Libor Vykoupil), která neprošla žádnou oponenturou. Není divu, že taková zpráva je dosti jednostranná a místy jednoznačně nesprávná. Mezi nespornými historickými fakty, o nichž jakoby již nebylo třeba diskutovat, zpráva například uvádí: "Němci vysídlení za hranice nebyli odsunem nijak zásadně poškozeni na zdraví nebo dokonce na životech". Hroby dodnes lemující tehdejší cestu vyhnanců na rakouské straně svědčí o pravém opaku.

O skutečnosti koncentračních táborů v poválečném Brně, funkčnosti Kounicových kolejí v letech 1945 -1946 se nedovíte prozatím v historii Brna – nic.

Více o aktivitě brněnských studentů zvláště o současně pořádané výstavě „Pochod smrti“ pod www.osmip.cz

----

Vážený pane primátore, nejpozději v tomto okamžiku zaujme většina politiků ono standartní stanovisko, že je nutné, vyhoštění, odsun, řadit do historického kontextu, do své doby a do vývinu událostí minulého století.

Toto stanovisko zrcadlí naše po několik desetiletí nevyzrálé povědomí. Povědomí které nás nechá klidně spát, povědomí, které relativuje události doby těsně po konci světové války Stanovisko je velmi pohodlné, paušální a uklidnující. Budí totiž dojem, že si vyhnanci, pro tentokrát výlučně němečtí vyhnanci, lidé kteří měli po staletí svůj domov na půdě dnešní České Republiky, si, jaksi, svůj osud zasloužili, tedy vlastně nejde o mnoho, netřeba se něčím zabývat ba nechat rozrušit. Osud neštastníků netřeba veřejně diskutovat nebo s jím nějakým způsobem zabývat. A pokud je diskuse nevyhnutelná, tedy jen v ústraní a v uzavřených pracovnách historiků.

--

Domívám se, vážený pane, že je na čase přestat s tim uklidnováním vlastního svědomí. Zločin proti lidskosti je vždycky zločinem. Podle zákonů civilizovaných zemí neprominutelný a nepromlčitelný. Bez rozdílu, kde na světě k němu došlo. Jedno, jestli v koncentračním táboře v době nacismu poblíž německého Stuttgartu, nebo v době poválečné v brněnských Kounicových kolejích.

Na prahu společné, budoucí Evropy není možné měřit dvojí mírou. Zásadní lidská práva nemohou platit pouze pro jednu, ne ale pro druhou stranu. Nelze očekávát prošetření zločinů proti lidskosti jednostranně a strpět skutečnost, že stejně těžké zločiny proti lidskosti strany jiné jsou nadále tabuizovány, zastírány, někdy dokonce zatloukány, zločinci chráněni omilostnujícími zákony, bezejmenné oběti zahrabány v masových hrobech pod zemědělsky užívanou půdou.

Zločiny proti lidskosti patří vypátrat, jejich historie dokumentovat, vrahy pojmenovat a zahájit trestní řízení. I zajištění a dokumentace jmen obětí je nutné, důstojné pochování jejich ostatků a někdy také pietní deska či pietní akt patří k zásadním hodnotám lidstva. Kdekoli a kdykoli. Ve Stuttgartu - a také v Brně.

Vážený pane primátore města Stuttgart, Vy a Vaší zodpovědní činitelé mají svým způsobem kontaktů s rozhodujícími činitely města Brna velmi výhodné výchozí stanovisko, se za důkladné zpracování místní historie zasadit. Upozornit pana primátora města Brna, že usmíření mezi národy a vzájemné porozumění nemůže být jednosměrka, nýbrž oboustranný, jistě nejednoduchý, ale velmi důležitý cíl.

Cesta k tomuto cíli ovšem začíná upřímným vzhledem do vlastní historie.

Doufám, vážený pane primátore města Stuttgart, že se mi podaří na prahu vstupu do společné Evropy Vám alespon zásadně přiblížit tyto myšlenky. Ve jménu těch, kteří se kdysi podíleli na výstavbě poválečné země a začínali s holýma rukama.

Doufám, že si uvědomíme, že vzájemná spolupráce může být jen tehdy korunována úspěchem, pokud veřejné mínění, které sice jednak právem pranýřuje události druhé světové války ale soustavně odmítá, se zabývat svou vlastní minulostí, nezačne přemýšlet. O tom, co se nachází před vlastním prahem.

V zájmu nás všech a budoucnosti nás a našich dětí v společné Evropě.

Přeji Vám v této věci mnoho štěstí.

Hanna Zakhari

Přílohy