Hanna
Zakhari 70794
Filderstadt
Bonländer
Hauptstraße 66
1.
května 2004
Usmíření a dorozumění – společný cíl nebo evropská jednosměrka?
Otevřený dopis panu primátoru města
Stuttgart
panu dr. Wolfgangu Schusterovi
Vážený pane primátore města Stuttgart,
před několika dny a jen náhodou
se mi dostal do ruky snímek, který Vás ukazuje společně s panem primátorem
města Brna. Snímek je vložen do textu o
novém domovu pro seniory Foltýnova v Brně, k jehož obnově město
Stuttgart přispělo pozoruhodným finančním obnosem.
Domnívám se, že gesta tohoto
charakteru jsou v jakémkoli lidském partnerství velmi důležitá. I výši
finančního příspěvku považuji za
velkoryse vytyčenou. Ráda bych Vám, vážený pane primátore, jako i vedení
stuttgartské radnice vyslovila své uznání a spokojenost s Vaším rozhodnutím v této věci.
Jen nad jedním se opravdu
zamýšlím. Je to nadpis článku ve kterém je veřejnost o věci informována.
Dorozumění a usmíření s partnerskými městy Východní Evropy. Příspěvek k smíru po době brutality
Třetí Říše jste dle článku komentoval událost..
Dovolím si otázku k Vašemu komentáři.
Domníváte se, že smír mezi
národy a porozumění má být v budoucí, společné Evropě cesta výlučně
jedním směrem ?
Asi před dvěma lety jsem náhodou
naslouchala výbornému projevu bádensko-württemberského ministerského předsedy,
pana Erwina Teufela. Po více než půl století po druhé světové válce zhodnotil
práci, kterou odevzdali kdysi vyhoštění občané německého jazyka po příchodu do země Bádensko-Wuertembersko
německé společnosti. Jak úspěšně
působili v hospodářství země, ve
společnosti, správě a administrativě.
Jakým způsobem přispěli již v 50-letech k porozumění a usmíření
- dokumentováno v „Chartě vyhnanců“ .
Nikdy před tímto projevem jsem neslyšela tak zajímavé
ocenění zásluh vyhoštěných občanů německého jazyka o svobodu, demokracii a prosperitu.
Celá řada vyhoštěných přicházela
do země Bádensko-Württembersko z Brna, našeho dnešního partnerského města.
Většina přicházela zvláštní cestou, průvodem, kterému později historie dala
jednoznačné jméno: Brněnský pochod smrti.
Brněnský pochod smrti byl
plánovaná a soustavně připravená etnická čistka. Organizována byla skupinou
pozdějších komunistických pohlavárů, mezi nimi pozdější první dělnický prezident Československa,
Klement Gottwald. K výkonem
pověřeným osobám patří řada dnes stále ještě neznámých obyvatelů města Brna.
K etnické čistce vyzval sám
prezident Beneš. U příležitosti své návštěvy města Brna 12. května 1945 a jeho
projevu z balkonu brněnské radnice pronáší prezident Beneš onu proslulou
větu: Nyní se dáme hned do práce. A
budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně
s Němci a všemi ostatními (Potlesk). Můj program je – já to netajím – že
otázku německou musíme v republice vylikvidovat (Potlesk, volání „výborně“
).i
Jen o čtyři dny později, 16,
května 1945, hovoří prezident Beneš
v Praze na Staroměstském Náměstí. Zde už se vyjádří naprosto přesně. Bude
třeba nově formovat politické strany a zredukovat jejich počet proti době
poválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména
nekompromisně Němce v zemích českých a Madary na Slovensku, jak se jen ta
likvidace dá v zájmu jednotného
národního státu čechů a Slováků vůbec provést.
Pramen: Odsun Němců z Československa , Výbor
z pamětí, projevů a dokumentů, připraveno Dr. Karlem Novotným, Karlova
Univerzita, Praha
I v dalších
československých městech vyzýval prezident Beneš k pronásledování
německého civilního obyvatelstva. Tímto
způsobem komunikace, o něco později i řadou zákonů, neblaze proslulých pod nadpisem „Benešovy dekrety“, založil prezident Beneš základy vyhnání
českých Němců.
Brněnská etnická čistka byla
provedena neobyčejnou brutalitou.
Zpráva o jejim zahájení se rozletěla po světě, již o několik hodin
později se na místě nacházeli zahraniční novináři. Doprovázeli pochod
neštastníků a podávali světové
veřejnosti průběžně zprávy.
Poslechněme si, co anglická novinářka,
Rhona Churchillová - najdeme ji až do 60-tých let minulého století na místech
světa , kde jsou lidská práva šlapána do prachu - sděluje čtenářům britského deníku “Daily Mail“. Reportáž vyšla v „Daily Mail“ 6. srpna 1945.
Zde,jen napřiklad, události minulého měsíce v Brně, kdy se mladí revolucionáři českých rudých gard
usnesli, město “vyčistit”.
Krátce před devátou hodinou večer pochodovali ulicemi, nařizovali německým občanům se přesně v devět seřadit
před svými příbytky, jeden kus zavazadla v rukou, připraveni, město navždycky
opustit. Ženám bylo ponecháno deset minut, vzbudit děti, je obléci, něco
věcí sbalit a vyjít na ulici. Zde
museli vydát všechny cennosti, pokud byly šperky, hodinky, kožichy a peníze
gardistům. Ponechat si směli snubní prstýnky.
Poté byli hnání gardisty s namířenými bajonety směrem k rakouským
hranicím …
Existují stovky
jednotlivých zpráv a vzpomínek
postižených z průběhu brněnského pochodu smrti. Občané byli v podvečer 30. května 1945 shromážděni na dvoře
starobrněnského kláštera, kde - vstoje
- strávili první noc. Z důvodů
absence - ve válce nasazených - občanů
mužského pohlaví, se jednalo velkou většinou o ženy, děti a staré občany.
Další den, 31. květen 1945, byl
horký letní den. Mnoho starých lidí již u Ústředního hřbitova nemohlo dál.
Pokud si chtěli na chvilku odpočinout nebo
se přímo zhroutili u silničních příkopů se okamžitě objevili rudí
gardisté, hošíci něco mezi patnácti a osmnácti lety, surově do starých lidí
kopali a bili, a pokud člověk omdlel
nebo i zemřel, sebrali zavazadlo a zmizeli. Pramen: Publikace „Němci ven !“
Dokumentace brněnského pochodu smrti, také v Bílé knize dokumentů
k vyhnanství .
Moje vlastní matka, tenkrát
mladá žena, vyprávěla, že pochod neštastníků neustále objižděly nákladní
vozy. Pokud se někdo zhroutil a nemohl
dál, hošíci s rudou páskou neobvyklou rychlostí sebrali kufr nebo
zavazadlo neštastníka, šikovně jej vyhodili na nákladák a v okamžiku byli
pryč.
Výpovědi svědků, často pod
přísahou, vypráví o poměrech, které se ani nedají vypsát. Nesčíslně mrtvých občanů v příkopech
podél silnice, ani v minimálních bodech dostačující hygienické vybavení, které v Pohořelicích
během několika hodin vedlo k výpuku úplavice a tyfu, hošíky rudých gard
organizované noční přepady a znásilnování žen
vojíny Rudé Armády, ženy, které v silničních příkopech přivádějí
děti na tuto ošklivou část světa (
Dopis kardinál Innitzer 11. června 1945) .
Pochod nebyl organizačně ani
připraven, ani zabezpečen.
V blízkosti vesnice Pohořelice došlo k tragediím nesmírného
rozměru. Nedostatečná lékařská pomoc,
nemožnost hromadně zemřelé alespon důstojně pohřbít, zoufalý nedostatek alespon střechy nad hlavou, desorientace
lidí. Existuje nejméně jedna svědecká
výpověd o „sanitním“ transportu starých a nemocných, který vedl do močálovitého
pobřeží řeky Dyje, kde byli neštastníci ponechání sami sobě, takže zemřeli
hladem a nedostatkem péče. Pramen: Bílá
kniha dokumentů o vyhoštění českých Němců. Zahraniční novináři, kteří došli na
místo až už bylo pozdě, natočili na nalezišti dokumentární, hrůzný film. Po zděšení US-diváků, kterým byl film
promítán, se v Československu ozvaly hlasy o tom, jak nám zahraničí škodí.
Takhle malý souhrn k tematice brněnského pochodu
smrti.
-----
Ale podívejme se ještě jednou na reportáž Rhony
Churchillové.
Všude v zemi jsou zřizovány koncentrační tábory pro Němce. Jsou tam
internování Němci bez rozdílu, dokonce i němečtí Židé a antifašisté, kteří se
právě vrátili z německých koncentráků ….
Jak to vypadá v Brně ?
Kounicovy
koleje.
Kounicovy koleje najdete
nesčíslněkrát na stránkách města Brna a Ceské Republiky.
Jsou zpravidla – vedle dalších
historických faktů – dnes označeny jako památník obětem gestapa.
Je to pravda. Jednalo se o sídlo
gestapa, místo, kde se konaly výslechy zajatých a místo poprav, mezi nimi i
profesorů brněnské Masarykovy
univerzity. Zde bylo vězněno a vyslécháno 283 studentů, odtud deportováno do
koncentračního tábora Sachsenhausen. Ke Kounicovým kolejím patřil také brněnský
koncentrační tábor „Pod Kaštany“.
Ale pravda je také něco jiného, něco, čeho se člověk již
na stránkách historie města Brna prozatím nedočte.
Po konci války, tedy po 8.
květnu 1945 se v Brně a okolí
nachází – nově zřízených - koncentračních táborů hned několik. Juliánov, Maloměřice, Klajdovka, Bohunice, lesní tábor Hodonín, Rosické
nádraží, Zábrdovice, Ivančice ....
V roce 1945/46 sloužilo potřebné zařízení Kounicových kolejí dále. Do Kounicových kolejí byli sehnáni brněnští,
civilní občané německého původu.
V roce 1951 se konalo
v německém městě Karlsruhe soudní řízení proti českému občanu Janu
Kouřilovi. Brněnský, český, občan. Dozorce v poválečné mašinerii Kounicových kolejí. Měl v Německu
přítelkyni. Přijel ji navštívit a někdo jej poznal. Někdo kdo patřil
k poválečným vězněným v Kounicových kolejích. Kouřil byl zatčen. Byla mu dokázána neobyčejná surovost
v průběhu jeho služby jako dozorce v poválečných Kounicových
kolejích. V průběhu řízení es přihlásilo a vypovídalo 200 svědků,
mezi nimi i bývalý brněnský hrobník. Pod přísahou vypovídal, že pod dozorem a
zodpovědností Jana Kouřila v Kounicových kolejích a později
v koncentračním táboře Klajdovka zemřelo násilně v Brně 1800 zajatých
českých Němců.
Bohužel se v dnešní
historii města Brna nenajde ani zmínka o této, připouštím, temné stránce
brněnské minulosti. Nenajde se ani shrnutí, ani dokumentace, ani
zpravodajství. Brněnská veřejnost sotva
zná zásadní data tohoto úseku své historie.
Koncem 90-let minulého století
se několik studentů jen náhodou seznámilo s faktem brněnského pochodu
smrti, vyhnání českých Němců. Studenti
se pokusili na základě svých poznatků, přesvědčit brněnského primátora, pana
Duchoně, o nezbytnosti zpracování historie a vyrovnání minulosti.
Věc skončila
nedůstojně. Poslechněme si
hodnocení výsledku Literárních Novin z roku 2001:
Radní po obdržení výzvy nejprve došli k
názoru, že nejsou schopni morálního úsudku, aniž by měli dostatek odborných
podkladů. Jmenovali proto pracovní skupinu, která měla události spojené s
pochodem smrti prošetřit a poskytnout jim informace, na jejichž základě by
mohli rozhodnout. Komise však byla sestavena podle velmi podivného klíče:
neskládala se ani čistě z odborníků, ani nereprezentovala různé zájmové skupiny
či strany. Její výsledky proto nemohly být ani odborně relevantní, ani
politicky reprezentativní. Komise se během roku sešla pouze několikrát a
nepravidelně. Výsledkem její práce je jediná historická zpráva zpracovaná pouze
jedním historikem (dr. Libor Vykoupil), která neprošla žádnou oponenturou. Není
divu, že taková zpráva je dosti jednostranná a místy jednoznačně nesprávná.
Mezi nespornými historickými fakty, o nichž jakoby již nebylo třeba diskutovat,
zpráva například uvádí: "Němci
vysídlení za hranice nebyli odsunem nijak zásadně poškozeni na zdraví nebo
dokonce na životech". Hroby dodnes lemující tehdejší cestu
vyhnanců na rakouské straně svědčí o pravém opaku.
O skutečnosti koncentračních táborů
v poválečném Brně, funkčnosti Kounicových kolejí v letech 1945 -1946
se nedovíte prozatím v historii Brna – nic.
Více o aktivitě brněnských studentů zvláště o
současně pořádané výstavě „Pochod smrti“ pod www.osmip.cz
----
Vážený pane
primátore, nejpozději v tomto okamžiku zaujme většina politiků ono
standartní stanovisko, že je nutné, vyhoštění, odsun, řadit do historického
kontextu, do své doby a do vývinu událostí minulého století.
Toto stanovisko
zrcadlí naše po několik desetiletí nevyzrálé povědomí. Povědomí které nás nechá klidně spát, povědomí, které
relativuje události doby těsně po konci světové války Stanovisko je velmi pohodlné, paušální a uklidnující. Budí totiž dojem, že si vyhnanci, pro
tentokrát výlučně němečtí vyhnanci,
lidé kteří měli po staletí svůj domov na půdě dnešní České Republiky, si,
jaksi, svůj osud zasloužili, tedy vlastně nejde o mnoho, netřeba se něčím
zabývat ba nechat rozrušit. Osud neštastníků netřeba veřejně diskutovat nebo
s jím nějakým způsobem zabývat. A pokud je diskuse nevyhnutelná, tedy jen
v ústraní a v uzavřených pracovnách historiků.
--
Domívám se, vážený
pane, že je na čase přestat s tim uklidnováním vlastního svědomí. Zločin
proti lidskosti je vždycky zločinem. Podle
zákonů civilizovaných zemí neprominutelný a nepromlčitelný. Bez rozdílu, kde na
světě k němu došlo. Jedno, jestli v koncentračním táboře v době
nacismu poblíž německého Stuttgartu,
nebo v době poválečné v brněnských Kounicových kolejích.
Na prahu společné,
budoucí Evropy není možné měřit dvojí mírou. Zásadní lidská práva nemohou
platit pouze pro jednu, ne ale pro druhou stranu. Nelze očekávát prošetření zločinů proti lidskosti jednostranně
a strpět skutečnost, že stejně těžké zločiny proti lidskosti strany jiné jsou nadále tabuizovány, zastírány, někdy
dokonce zatloukány, zločinci chráněni omilostnujícími zákony, bezejmenné oběti
zahrabány v masových hrobech pod
zemědělsky užívanou půdou.
Zločiny proti
lidskosti patří vypátrat, jejich historie dokumentovat, vrahy pojmenovat a
zahájit trestní řízení. I zajištění a dokumentace jmen obětí je nutné, důstojné pochování jejich ostatků a někdy
také pietní deska či pietní akt patří
k zásadním hodnotám lidstva.
Kdekoli a kdykoli. Ve
Stuttgartu - a také v Brně.
Vážený pane
primátore města Stuttgart, Vy a Vaší zodpovědní činitelé mají svým způsobem
kontaktů s rozhodujícími činitely města Brna velmi výhodné výchozí stanovisko, se za důkladné zpracování
místní historie zasadit. Upozornit pana primátora města Brna, že usmíření mezi
národy a vzájemné porozumění nemůže být jednosměrka, nýbrž oboustranný, jistě
nejednoduchý, ale velmi důležitý cíl.
Cesta k tomuto cíli ovšem začíná upřímným
vzhledem do vlastní historie.
Doufám, vážený pane
primátore města Stuttgart, že se mi podaří na prahu vstupu do společné Evropy
Vám alespon zásadně přiblížit tyto myšlenky. Ve jménu těch, kteří se
kdysi podíleli na výstavbě poválečné země a začínali s holýma rukama.
Doufám, že si
uvědomíme, že vzájemná spolupráce může být jen tehdy korunována úspěchem, pokud
veřejné mínění, které sice jednak právem pranýřuje události druhé světové války
ale soustavně odmítá, se zabývat svou vlastní minulostí, nezačne přemýšlet. O
tom, co se nachází před vlastním prahem.
V zájmu nás
všech a budoucnosti nás a našich dětí
v společné Evropě.
Přeji Vám
v této věci mnoho štěstí.
Hanna Zakhari
Přílohy